Historie

HISTORIE FESTIVALU AMERICKÉ JARO

Světoznámého klavíristu Radoslava Kvapila jsem poprvé potkala na jaře 2005. Tehdy se zabýval plány založit nový festival, v němž by – po půlstoletí omezených uměleckých kontaktů – představoval českému publiku americké umělce. Od počátku měl v úmyslu doplnit hudební část projektu přednáškami, promítáním filmů a dalšími programy, a když se mu dostala do rukou moje knížka Svět zvaný Amerika (2004), požádal mě o spolupráci. Zaujalo ho totiž, že jsem téměř čtvrtstoletí žila v USA (1969-1993) a že mám mnoho styků mezi lidmi s tou či onou transatlantickou vazbou.

První ročník festivalu, pro který jsme společně vymysleli název Americké jaro, se pak konal v roce 2006, a zahrnoval úspěšný jednoapůldenní seminář v Náprstkově muzeu o česko-amerických vztazích. V následujících letech jsem postupně přebírala i organizaci hudební části – nejsem sice profesionální hudebnice, ale mám k hudbě silný vztah od dětství. Americké jaro začalo brzy získávat nové a nové příznivce a budovat si dobrou pověst na mnoha místech republiky. Několik let jsem pak hledala mezi našimi mladšími spolupracovníky eventuálního nástupce a jsem šťastna, že se mi to podařilo a že jsem v roce 2016 mohla předat řízení festivalu Zdence Součkové.

Těší mě to o to víc, že dva velké předchozí společenské projekty v mém životě pokračování neměly. První, Klub angažovaných nestraníků (KAN) v roce 1968, v jehož vedení jsem působila od začátku až do konce, skončil samozřejmě krátce po sovětské okupaci v srpnu 1968. Po roce 1989 byl sice KAN obnoven, ale to už byla jiná organizace v docela jiných podmínkách.

Druhý, Americký vzdělávací fond (American Czech-and-Slovak Education Fund), zanikl z několika důvodů, první z nichž byl jistý „ad hoc“ charakter této malé nadace, a druhý souvisel s přestěhováním celé mé rodiny zpět do Prahy v listopadu 1993. Fond, který na popud Václava Havla založil v roce 1990 můj přítel Michael Kraus (dnes profesor na Middlebury College), sehrál sice malou, ale přitom nezanedbatelnou roli – v průběhu několika let jsme poslali na české a slovenské univerzity knihy a počítače v ceně 5 milionů dolarů.  Byli jsme tak součástí obrovské armády českých a slovenských krajanů, kteří po listopadu 1989 přispívali k obnovení demokracie v této zemi.

Celý svůj život jsem měla štěstí na dobrou týmovou spolupráci, jak ve svém společenském tak i profesionálním působení. Jsem proto veliká vyznavačka principu synergie, podle něhož při účinné spolupráci je často jedna plus jedna víc než dvě. Dobře sehraný tým pak vždycky znamená, že každému hráči jde především o úspěch celého týmu, nikoli pouze o jeho či její úspěch vlastní.  

Jiřina Rybáčková